Dnes mám vztek na svého manžela. Naštval mě teda až doběla.
S manželem se známe, ani jeden nevíme jak dlouho. Říkáme, že pravděpodobně od mé první třídy, kdy on chodil o rok výš a každý den chodil, za mnou nebo přede mnou do školy.
Vzali jsme se po sedmi a půl letech vztahu. Svatba byla vloni a byla perfektní. Podle mých představ, podle mého vkusu a všem se tam líbilo.
S manželem jsme se sestěhovali k sobě opravdu až po svatbě. A to byl první ze zásadních problémů.
Na to, že se oblečení válí všude, jsem si zvykala opravdu velmi těžko. Na to, že se musí oblečení uklízet, si zvykal velmi těžko zase on. O společných víkendech, na společných dovolených jsem si tohoto neduhu nevšimla.
Jsem velký puntičkář. Mám to po tátovi. Vždycky jsem to věděla, ale ve své domácnosti se to rozjelo naplno. Vše má své místo a když to tam není, nebo se všechno válí všude, chytá mě amok.
Nevím kdy jsem k takovému životu dospěla. Místo, abych se radovala z našeho soužití, našeho života, hledám furt někde chyby, koukám na materiální věci.
Naprosto nemůžu vystát to, kdy já se mohu přetrhnout, abych vše stihla (upekla, umyla, uklidila) a manžel se válí na gauči s notebookem v ruce. Když mám den, nechám to být. Když mám den, vyjedu na něho. To zase nechápe. Vždyť přece vím, že když potřebuji pomoci, mám si o to říct.
Ale tohle já přesně neumím. On to přeci podle mě, musí vidět, vědět.
To jsou chlapi opravdu takoví, že když se jim řekne, co vše se musí ještě stihnout, je nenapadne, že tohle, nebo tamto by mohli udělat oni?
Mým hlavním problémem je, že nezapomínám. Ať se snažím sebevíc, když přijde na věc, vytáhnu to. Jak já si za to nadávám.
Můj poslední problém se semnou vleče už pár týdnů. Manžel nedává dárky na Vánoce. Věděla jsem to, a přesto jsem ho letos umluvila k tomu, abych nějaký dostala. Po pár týdnech, jsem se nechala přemluvit zase já, abych si ho vybrala sama. Dospělo to až k tomu, že já si ho i sama kupovala. :D
A aby toho nebylo málo, dva dny jsem to neustále nadhazovala, aby ho alespoň napadlo mi na to dát peníze.
Vánoce miluji. Miluji tu atmosféru a hlavně miluji, když se můžu dívat na mé blízké, jak se tváří když rozbalují dárky ode mě. Jsou to nejlepší okamžiky v mém roce. Přesto, já také ráda dárky dostávám, Jak jsem řekla, jsem hrozný materialista.
I když možná né tolik. Přece jen jsem byla sedmero Vánoc bez dárku. :D
Abych k němu byla spravedlivá, dostala jsem ještě jeden tajný dárek. Zabalený jako šperk, krabička se tvářila jako šperk, ale nebyl to šperk. Při mém natěšení by mě normálně filtr na foťák dost naštval, ale já dostala od muže dárek. Který on sám vymyslel. A koupil! Nejlepší Vánoce!
Musím se přiznat, že přes všechno blbé i hezké jsem si naše soužití takto vůbec nepředstavovala. Nepředstavovala,ale přesto neustále zažívám nové a nové nejlepší okamžiky v mém životě. Je to neskutečné, jen tak sedět vedle toho druhého, beze slov, ale i tak se cítit skvěle. Miluji to, jak můj muž vždycky sedí a poslouchá mé "problémy" z práce, jak se směje i největší volovině co řeknu a když můžu usínat a vědět, že ho mám.
I přes všechny blbosti jsem šťastná každý den. Možná ne celý den, ale každý den.
Mám štěstí! I přes ty špinavé ponožky v koutě.
Pá Tej
